Příliš mnoho vjemů pro mozek dítěte
Není jasné, kdy jsme se jako společnost shodli na tom, že děti potřebují být obklopeny spoustou tvarů a barev ve značném vizuálním chaosu. Nedává to ale tak docela smysl. Lidský mozek se totiž po statisíce let prakticky nezměnil. Zato míra informací, kterou v každý okamžik musí přežvýkat, roste exponenciálně. A tak se stává, že i mozek nemluvňat a předškoláků je dost těžce přehlcen vjemy.
Děti, oproti nám dospělým, mají velkou nevýhodu v tom, že jejich mozek ještě není zralý. Třeba právě nezralost v oblasti předního mozku, který je zodpovědný mimo jiné za usuzování, rozhodování a vůli, může spolu s dalšími faktory za to, že nezvládají své emoce tak, jak bychom si přáli. Nemají šanci. Jejich mozek na to ještě není připravený. Potřebuje zrát. Potřebuje vytvářet nervová spojení, která mimochodem vznikají neuvěřitelnou rychlostí, a tak jich má mozek dítěte ve 2 letech života zhruba dvakrát víc, než mozek dospělého! Teprve v průběhu času se nepotřebných spojení zbavuje. My ale děti nevědomky často vystavujeme prostředí, které jim tuto těžkou práci neulehčuje.
Mozky našich dětí jsou zahlceny podněty. Ještě nikdy v statisícileté historii jsme děti od narození nevystavovali tolika vjemům jako v dnešním světě. Nedáváme jim moc na výběr: na pozadí nám hraje televize či rádio, při nákupu je do očí bijí tisíce barevných produktů, všude na ně blikají obrazovky…Jsou to věci, které my dospělí umíme většinou spolehlivě filtrovat a kolikrát je ani nevnímáme. Děti to mají jinak: Těch vjemů je tolik, že to v nich vyvolává nejistotu a strach, což vede k neurobiochemickým procesům, které zpomalují učení. Například hormony strachu mají dokonce schopnost přímo ničit už vytvořená neurální spojení jak v předním mozku, tak v centrech paměti. Stává se tak opak toho, co se má v této době dít: Namísto podpory učení a orientace v sociálních situacích dochází k jejich sabotování. Čtěte dále..
Moc dobře víme, že svěřit malé dítko – třeba takové, které zrovna oslavilo první narozeniny – někomu do péče, není lehké rozhodnutí, ať už k tomu vedou ekonomické nebo jakékoli jiné důvody. Přispívá tomu i fakt, že se společností poslední dobou nese zpráva: “Nezůstanu-li s dítětem jako matka 3 roky doma, zklamala jsem. Jsem špatná máma. Dítě si ponese celoživotní následky.” Co když to tak ale není? Otázkou je, zda tuto mytologii potvrzuje nějaká studie.
Abychom ale nepoužívali bezcenné, zato věčně omýlané výroky typu “každý přece ví, že je to tak”, “američtí výzkumníci dokázali” “výzkumy ukazují” bez uvedení jakéhokoli dohledatelného zdroje….vzali jsme si na pomoc knihu Péče o nejmenší: boření mýtů. Veškeré parafráze vybíráme z této publikace, která dále odkazuje na konkrétní studie, pokud byste chtěli jít opravdu do hloubky. Kniha vyvrací mýty ohledně péče o nejmenší na základě dlouhodobých studií trvajících desítky let.
Jedním ze skalních zastánců domácí péče nejméně do věku 3 let je Marek Herman, autor skvělé knížky Najděte svého marťana. Knížku určitě doporučujeme, jen je třeba nebrat ji jako dogma, jinak můžete skončit s pocitem viny, kdykoli svého dvouleťáka svěříte na chvíli babičce. Na konferenci o dětských skupinách, které jsme se za Šídlo účastnili, pan Herman vystupoval. Šlo o velmi emotivní, mírně populistický projev, ve kterém nás provozovatele dětských skupin mezi řádky zatratil. Jedna ze zahraničních hostů se ho zeptala, jestli je jeho tvrzení ohledně škodlivosti navštěvování center denní péče v raném věku podloženo studiemi. Odpověděl, že ne, že mluví ze svých rozsáhlých zkušeností. Ty mu nikdo brát nemůžeme, ale je na nás, abychom si mohli vytvořit zkušenosti vlastní a nedostali za to hned nálepku špatný rodič. Čtěte dále..